Poznámka na začátek - tento mozkový výron je čistě subjektivní názor, nikomu ho nevnucuji, nikomu se nepotřebuji zalíbit a nepotřebuji ani zpětnou vazbu ;-) Kdo chce, přečte, kdo ne, může kdykoliv odejít. Píšu zcela otevřeně, jen vzhledem k NDA a jiným skutečnostem vynechávám jak pár pracovních, tak i hodně osobních poznatků/zážitků (celkové zápisky po přepsání 37 stran A4).
Bylo nebylo, jednoho pozdního letního večera se moje máma s tátou měli rádi a o pár měsíců později jsem vykoukl na svět já. Pak uběhlo pár let, vymřeli dinosauři atd. a po dalších pár letech jsem od své drahé Eeeelišky dostal dávno vysněný dárek. S oblibou jsem říkával, že nechci na narozeniny nebo Vánoce nic, jen svatý klid - tak se rozhodla mi pořídit pobyt ve tmě.
Kdo mě zná, ví, že cokoliv co zavání “bio”, “alternativností” apod. je pro mě ztělesněním absolutního zla. Ale vzhledem k tomu, že od rozvodu už nějaký čas uběhl a nedostávalo se mi tím pádem potřebné dávky adrenalinu - tandemový seskok ze 4km, následně samostatné seskoky, vyzkoušení potápění, skok bungee z nejvyššího mostu v ČR, výlety do typicky turistických destinací (Togo, Palestina, Irán, nebo roadtrip “jen” do Černobylu a následné zadržení na hranicích a hrozící obvinění z obchodu se zbraněmi a terorismu apod.) - to vše už zavánělo nudou, takže proč ne.
První překvapení bylo hned při objednání termínu v roce 2019 - nejbližší volný termín byl až 10. 6. 2021. No co už, řekl jsem si, je to daleko a za dva roky přece nepřijde žádná apokalypsa… V mezičase jsem stihl do třetice lehce zvýšit porodnost v ČR a protože se povedlo přeorganizovat firmu/y, plánoval jsem si i trošku zvolnit, vzít si pátky volné a třeba v polovině rodičovské dovolené se vystřídat doma s Eli.
No a přišel slavný Covid… Nejprve jarní vlna, no a na podzim jsme se do boje vrhli i jako dodavatelé rezervačního systému pro testování a následné očkování. To by vydalo na několik sáhodlouhých článků, možná i knihu, ale není to aktuálním tématem tohoto článku, takže lehce přeskočím. Jen za zmínku stojí, že cca od prosince 2020 bylo nejen moj pracovní vytížení (včetně svátků, víkendů, Vánoc apod.) v průměru 12-16h každý den. No a to už se přece jen na člověku mírně projeví.
Tady si zaslouží obrovský respekt a poděkování (kromě všech členů v týmu) právě Eli, že i když jsem jeden měsíc sliboval volné pátky a později vystřídání na rodičovské, vzalo všechno velmi rychle za své. No a příjemný jsem doma byl asi taky jako osina v prdeli… Radost alespoň dělal malý Viking, který rostl před očima (no malý, v roce a půl 16kg a 95cm - asi z něho žokej nebude…).
Ale zpět k pobytu - naštěstí se všechny požáry dařilo více či méně v čase zvládat, takže na konci května jsem začínal tušit, že (jak to bylo u mě poslední dobou časté), nezruším akci den předem. Takže začala “příprava”. Ta spočívala v následujících bodech - za prvé - když už alternativní akce, tak se správným vybavením - takže na základě doručených instrukcí před nástupem, jsem si pořídil hudební nástroj, a to ne ledajaký - ale přímo šamanský bubínek, a opět ne ledajaký - ale jak jinak, s motivem Vegvísir (ano stejný motiv mám i na svých fotkách na hlavě).
Druhým bodem zrychlené přípravy bylo vyzpovídání kamaráda Michala, který si prošel pobytem ve tmě, ale jen 3 dny v době složité životní situace. Vzhledem k neustálému pracovnímu vytížení je pravda, že jsem některé poznámky vzal jedním uchem dovnitř a druhým ven, a byla to chyba. Z toho co si pamatuji:
Třetím, čistě pragmatickým bodem byla aktualizace “Obálky mrtvého muže”, kterou už od dob cesty do Iránu pravidelně aktualizuji. Člověk nikdy neví, kdy mu hrábne, sežere ho tygr, nebo si nějaký islamista bude chtít zajistit vstupenku do ráje s pannami.
Takže čas se krátil - pro svůj dobrý pocit jsem si skočil ještě ke zvěrolékaři na servisní prohlídku (rozuměj pravidelná 2-letá prohlídka u praktického lékaře). Ten sice konstatoval, že celkem OK (až tedy na ten tvrdý chlast - tak jsem ho ubezpečil, že období ½ láhve rumu za večer, abych usnul, skončila cca v dubnu). Ale měl zajímavou poznámku, když jsem mu říkal plán za 14 dnů - pane inženýre, ve vašem věku byste už takové ptákoviny řešit nemusel. Pokud se potřebujete zrelaxovat, vemte si týdenní dovolenou, vemte nějakou milenku a jeďte se zavřít na týden do wellness hotelu.
No bohužel, dle mých dostupných informací to zatím pojišťovna neproplácí (zkusím se zeptat, jestli MZ nemá něco v plánu). Ale i tak jsem to doma nadnesl, jako doporučení lékaře - a těmi se přece máme řídit. Mno, asi nemusím zdůrazňovat, že s nadšením tento návrh nebyl přijat a obratem byl přesunut do kategorie “zkus a uvidíš”.
Každopádně posledním bodem asi 2 dny před nástupem bylo hledání “zaručených” informací - ala diagnóza by Google, léčba by Yahoo. To jsem poprvé lehce znejistěl - kromě “rádoby reportážních videí” s infračervenými kamerami (co člověk neudělá při honbě za fanoušky a like), až tedy po rozhovory např. s Tomášem Klusem nebo Jaroslavem Duškem (tj. pro mě je to stejné, jako by se Trump díval na politický manifest Chomejního). A zde měla i Eli lehké poznámky - že jen doufá, že se nevrátím v kristuskách, v bílém hábitu a na arabovi (kole) a nebudu hlásat pravdu a lásku všem okolo. Mno jak jsem viděl některá videa, ta jsem začínal mít obavy i já.
Do toho pár lidí z firmy - ty Jirko, že ti nehrábne, že se vrátíš. Někteří to brali alespoň s humorem - od poznámek typu - jak tě vidím poslední dobou, tak ty tam ve čtvrtek vejdeš a další čtvrtek, jak pro tebe přijdou, tak si jen zívneš a zeptáš se, jestli už je ráno. Druhá oblíbená hláška byla ve vazbě na striktní zákaz kouření a alkoholu (samozřejmě i drogy, ale drogy Karel nebere) - zde se lidi dělili na 2 tábory - jedni tipovali, že z bubínku stáhnu po jednom dni kůži, smotám a zbytek času budu třít dřívka, abych to zapálil. Druzí (konkrétně Eli), že pojedu takové bomby na rotopedu, až na něm i z té Čeladné přijedu do Hlučína. Ale je pravda, že se lidi povětšinou vsázeli, že to vzdám po 1-3 dnech. Takže klasika - jak bych měl něco vzdát, tak natruc tam zůstanu, i kdyby mi fakt mělo hrábnout.
Tím skončila celá má příprava (doporučení zněla - připravte se psychicky, zklidněte se před nástupem bla bla bla - jasně, v klidu, to dám). A abych to potuploval, tak jsem se rozhodl odjet s Inbox = 0 a s počtem úkolů ve zpoždění v Redmine taky 0. To se sice povedlo, ale poslední e-mail odeslaný cca 00:30, ráno budíček v 7, rychle se sbalit a hurá na Čeladnou. V rámci dalších pravidel - zakázáno řídit 24h po opuštění tmy, mě tam vezla Eli s malým Vikingem Ríšou a zpět mě měli zase vyzvednout. Měl jsem jasný plán a představu o pobytu - první 3 dny budu konečně spát, další 3 dny budu honit, no a ten poslední den nějak doklepu. Byla to krásná, naivní představa...
Na místě jsem byl přesně ve smluvený čas tj. 10:00. Věděl jsem, že PhDr. Andrew Urbiš, který má celou terapii tmou pod palcem (v rychlosti jsem proletěl předem pár článků na netu - další chyba, v byznysu si každého “lustruji” - tady jsem to zanedbal a byl jsem hodně překvapený). Věděl jsem, že má přes 70 let, ale na místě nebyl žádný vetchý, senilní stařeček, ale extrémně vitální člověk, kterému bych tipoval maximálně 60. Doprovodit mě šla i Eli s Ríšou, a další překvapení - dle dřívější e-mailové a telefonické konverzace jsem měl mylnou představu o terapeutovi, že bude zapšklý protiva.
No opět chyba lávky - sám nabídl, že mohou počkat a jestli chtějí, půjdou se podívat, kde budu zavřený další týden. Tak že jo. Sice z okolí mezitím udělal Ríša lehce kůlničku na dříví, stihl se i poblinkat (no jo, asi to tušil - kdybych já věděl, co mě čeká, tak bych blil jak amina, už když bych sedl do auta). Po vstupním pohovoru (kde jsem v krátkosti povykládal poslední 4 roky, životní restart, firemní restart, nový potomek a především fičák za posledních 9 měsíců a “lehké” vyšťavení), pár testech a informace, že mě tedy dovnitř pustí - další překvápko, ne všichni, co si pobyt zaplatí a přijedou, jsou nakonec po pohovoru puštěni, jsme se vydali všichni k Vile Mátma (tak zní oficiálně daný objekt, já tomu říkal kódově “kobka”).
Otevření, krátká ukázka a Eli že tedy s Ríšou už pojede. Pusa Eli, ale malý, jako kdyby to tušil - tak nejen že mi přinesl pampelišku co utrhl po cestě, ale tolik pusinek a taková smutná podkovička z pusy, že už jsem byl hned na měkko (a taky mě to pak dohnalo). Zůstali jsme sami dva a začala podrobná ukázka vybavení. Místnost cca 5x3 metry, nízké ale velké lůžko, polohovatelné křeslo (to jsem si pak zamiloval), eliptický trenažér, skákací balon, karimatka, stůl, židle, komoda na oblečení. Vedle pak technická místnost (přes kterou se vchází do objektu, který je téměř hermeticky uzavřen - vytápění a rekuperace vzduchu jede automaticky, důvodem je právě nejen totální izolace světla ale i maximální izolace zvuku). Vysvětlení zásobování (1x denně bude dodávka jídla, v boxech, k tomu zásoba ovoce, pití), ukázka toalety a sprchy (místnosti vedle) a šatna - kde jsem hned vypnul a složil do trezoru telefon.
Další instruktáž byla k bezpečnostním prvkům:
Zatím se zdálo vše OK, uložil jsem si věci, převlékl do “domácího” a obešel a osahal si vybavení a domluvil si návštěvu druhý den (pátek), aby terapeut zkontroloval, jak to zvládám. Další návštěvy budou dle domluvy. Tak vše se zdálo připravené, takže zhasnout a jdeme na to. Hned jsem si vyzkoušel lůžko, změnit polohu křesla, zajít na toaletu atd. Klasická obhlídka teritoria, jen jsem neobčůral rohy. No a co teď? Tak přijel jsem se mimo jiné konečně vyspat - fajn, dám si 20 na ouško, může být tak 12:00, takže ještě něco malého do žaludku (mno kaše mě nenadchla), tak to zkusím zaspat sladkým odpoledním spánkem.
Tady přišel první zvláštní pocit - stejný, jako jsem měl v roce 2008, když vzlétalo letadlo z letiště Charlese de Gaulla v Paříži (létalo 1x týdně z jediného evropského letiště) směr Lomé, hlavní město Toga. Tenkrát jsem se tam vydal na pozvání za byznysem. Z francouzštině jsem znal maximálně “Je ne parle pas français, je parle anglais.”, v dané zemi jsem osobně neznal nikoho, Česká republika tenkrát neměla zastupitelství a letěl jsem bez víz (oficiálně se muselo žádat 2 měsíce dopředu ve Vídni, já měl přislíbeno, že se víza “nějak” zajistí na místě). Tak to byl stejný pocit a opakující se věta v hlavě - “Kurva co to děláš? Ti jebe?”.
S touto větou v hlavě jsem usnul. Asi jsem si pak i odskočil minimálně jednou na malou. Každopádně za chvilku zazvonil zvonek (signál, že někdo vchází - a obratem, pokud bych byl v technické místnosti, musím přejít do hlavní, zavřít dveře) a přišel Dr. Urbiš - nějaké divné ne? Proč tak brzy? No a ejhle, on už je pátek. Zajímavé, každopádně spánek byl sice dlouhý, ale neustále se mi pořád zdálo o rezervačním systému, očkování, armádě atd. První co mě napadlo - už jsem to přepískl, a hráblo mi ještě, než jsem sem přijel. No nic, uvidíme co dál. Chvilku jsme seděli potmě a povídali si - a tady další překvapení. Dr. Urbiš není podivín z jeskyně, ale zkušený vrcholový manažer, takže zná “klasické” problémy a pocity těchto lidí. Jak už jsem říkal, chyba malé lustrace…
Každopádně v závěru diskuze - zkusím to (i na základě tipu od Michala) bez častých návštěv, další si dáme v pondělí. Rozloučili jsme se a já se odebral k dalšímu spánku. To už jsem lehce ztratil pojem o čase - jasně, cca jsem se orientoval dle dodávky jídla - ale nevěděl jsem - je pravidelná a v přesnou hodinu? Je ráno, dopoledne, v poledne? Dalším vodítkem - tak trošku jsem analytik, takže jakékoliv externí projevy jsme si ukládal do hlavy - letadlo v dáli, přejezd v dáli, zvuk blízko projíždějících aut? Každopádně na základě doporučení jsem tedy začal psát poznámky - našel jsem si způsob, jak si označovat stránky (pojedu jen pravé strany, pokud dopíšu, vždy otočím na novu stránku a nebo pokud skončím v půlce, tak na “daném” řádku nechám tužku vodorovně.
S nějakou úhledností písma jsem si problém nedělal, už od mala jsem dysgrafik, a kdo viděl někdy mé psané písmo ví, že ani Rosettská deska by mu nepomohla. Na počítači je to trošku lepší, jen s větším používáním “speciálních zkratek”, většinou nikým jiným nevyužívaných - takže nový zaměstnanec dostává hned na začátku překladovou tabulku. Zápisky jsem tedy začal psát a pomalu přejdu do formy přepisu poznámek. Bude to sice více strohé, ale je pravda, že nejdůležitější věci jsem ani nenapsal, ani je nebudu psát moc tady - ty byly jen pro mě, pro mou mysl a nebo byly trošku více osobní (jednalo se ale o cca 3/4 poznámek) ;-).
Tak tedy poznámky hezky chronologicky od začátku. Samozřejmě, zápisky v originále byly plné zkratek, vynechaných písmen apod. Zde ale již s lehkými opravami, ale stylistické chyby nechávám záměrně tak jak byly, stejně jako opakující se poznámky. Za co se musím pochválit, že ze dvou popsaných deníků (ano, jednostranně) jsem nepřečetl jen asi 5 řádků. Jdeme na to:
Zde se hodí dát jedno doporučení (subjektivní) - pokud možno, měsíc až dva před pobytem nečtěte knihy od Jozefa Kariky - například Strach, Trhlina (mimochodem přenocování na Tribeči bylo taky fajn) nebo speciálně Tma. Ale pokud máte sklony k masochismu (já jsem sice fanoušek BDSM, ale zásadně z pozice Master - takže submisivita a masochismus mi moc neříkají), tak to berte jako vřelé doporučení. Já četl 2 týdny zpět Smršť ve Slovenštině, a je pravda, že párkrát jsem si jak na knížku, tak na pocity, které vyvolává, vzpomněl. Nic příjemného, když přiletí z ničeho nic myšlenka, jestli Smršť není za dveřmi do technické místnosti.
A máme tu pondělí, to bylo lehce náročné. Neměl jsem už od Michala “info”, protože ten měl pobyt jen na tři dny (zpětně hodnotím první 3 dny jako lehké, ale jen opravdu lehké demo), přišlo totiž pondělí - můj nejkrizovější den. Z deníku tedy vytahuji opět jen bodové poznámky tentokrát ale doplňuji i trošku o pocity, které mám stále v živé paměti. Mimochodem celkově jsem popsal dva tlusté bloky A5, sice jen jednostranně, abych si nepřepisoval stránky, pokud bych zapomněl kde jsem skončil, ale i tak jsem naposledy rukou podobný výkon měl tak možná za jeden rok na gymplu.
Následný zbytek pondělí a úterý byl ve znamení totálního nasazení mozku. Jak jsem překonal krizi, jakoby se mozek vyčistil, provedl sám nad sebou promazání kravin, defragmentaci disku a naběhl do takových obrátek, že jsem nestíhal dělat poznámky. Kdo je mé věkové a pamatuje si staré 386/486 počítače - tak ty první mívaly kromě tlačítka na zapnutí a reset i tlačítko Turbo - co si pamatuji, tak se tím přepínala frekvence procesoru, tedy např. 20MHz a 40Mhz (pro mladší ročníky, ano - MHz) - a ten rozdíl byl propastný. Tak a teď si představte, že v tom čase byste jeli na 20MHz a po zmáčknutí Turbo by se uvnitř počítače přeměnil procesor (jasně, i další věci) na dnešní běžnou i7.
Jako byl to fičák. Hodně věcí se zaměřovalo jak na moje soukromé záležitosti, které tu nebudu popisovat, tak i na technické a obchodní výzvy v byznysu - a tady opravdu na co jsem pomyslel (problém, který jsem např. řešil poslední 2 roky a nevěděl ani jak ho uchopit, natož vyřešit), tak pocitově během 5min, aniž bych se na to soustředil - problém vyvstanul a rovnou mi před očima běželo řešení, výsledek, kontrolní mechanismy, marketing k danému projektu, monetizace,.... Tak tak jsem stíhal dělat poznámky, ale ten pocit byl naprosto dokonalý. V podstatě před středečním ránem (resp. před donáškou jídla), i když jsem usilovně přemýšlel, jaký problém bych mohl ještě v tomto stavu vyřešit - nic mě nenapadlo a usnul jsem spánkem totálního uspokojení.
Vzbudil jsem se ještě před jídlem, zkouším dál vymýšlet, co bych ještě vyřešil, ale fakt už mě nic nenapadá. Zkouším zaujmout nějakou novou pozici v křesle - a v té chvíli to přišlo. Rozdělal jsem si ho skoro do ležící polohy jako na bobech a díval se do stropu - a najednou se rozzářila obloha a začala neskutečná, ale neskutečná podívaná. Byla to jako odměna za výkon posledních 2 dnů. Představte si, že opravdu totálně propadnete iluzi, víte, že máte otevřené oči, resp. přímo vytřeštěné a před vámi se odehrávají neskutečné scenérie. Pozoruji hvězdy - skloním hlavu, vidím jen tmavé vrcholky stromů, tak ji vrátím zpět a vidím nádhernou oblohu. Mám možnost jakkoliv zoomovat, vidím pohyb hvězd, vidím galaxie, rotace, vzniky i zániky nových světů do nejmenších detailů. Vidím to naprosto čistě a jasně, v některých galaxiích probíhají války, jiné jsou jen mrtvé oblasti, jinde je čilý rozvoj. A pak mi to došlo. Přesně toto simuluje jeden software, který řešíme na firmě, živý organismus, ale uživatel potřebuje v čase jak pohled na detail, tak i na celek. A toto je cesta, hned mi začíná jet mozek zase na plné obrátky, poznámky doplňuji rychle do deníku. Bude to bomba. Možná. Nebo propadák, až zjistím, že to objevil někdo jiný a nebo je to totální blbost. V té chvíli je to ale jedno, pocit naprosto úžasný.
Jakoby to ale nestačilo. Opustil jsem pohled galaxií a hvězd a doširoka otevřel oči znovu. Čekal jsem co přijde. Nikdy jsem nebyl umělecky založený (jako fotograf jsem a zůstanu amatérský TFP), ale začaly se přede mnou objevovat nádherné obrazy. Reálný život, ale jako by se softwarovými filtry. V té chvíli byla myšlenka - to je přesně cesta, jak malují malíři-géniové. Trošku lítostivě jsem si uvědomil, že neumím malovat. Pokud bych to ale dovedl, a jen převedl to, co “vidím” na plátno, bude ze mě miliardář. Obraz střídal obraz, zase jsem mohl pozorovat jak celek, tak i nejmenší tahy štětcem. Byly to obrazy, které mi přímo odkazovaly na jednotlivé autory, ale nebyly to přímo jejich obrazy - jen jakási ztracená díla přesně v jejich stylu. Obratem jsem si přepnul kanál - zůstaneme v umění, ale chci fotografie - tam si jsem jistější - a ejhle, mozek okamžitě zareagoval a tolik tipů co se zase na mě chrlilo - mno zapsal jsem možná tak 20% (s dovolením si je zatím nechám pro sebe - ale pokud dodržím, co jsem sám sobě slíbil a budu se více věnovat i sobě tj. koníčkům, začnou se výstupy dle těchto inspirací postupně ukazovat zde na mém webu). Bylo to náročné, ani nevím jak dlouho jsem se tímto bavil, ale usnul jsem v křesle s deníkem v ruce.
Předposlední den, středa, zítra ráno už končím. Už je to dlouhé, po pondělku se sice cítím, že bych zvládl i delší pobyt (a už mám jasno, že za tři roky jsem tu znovu, možná i na 14 dnů). Ale už se těším za Eli, za malým, za kolegy z práce a hlavě abych do reality převedl své “genitální” myšlenky. Takže se pomalu připravuji na opuštění vily. Ráno (asi) donesli poslední zásoby - tady je velké překvápko. Hlavní jídlo byla vždy nějaké kaše, nebo slavné kroupy se sojovým masem, nebo třeba sladká rýže. Ale dneska? Dneska je sváteční oběd! Máme brambory, na cibulce a k tomu párky (jasně, asi vegetariánské) - ale jako LUXUS! Tohle jsem si fakt vychutnával, až jsem si říkal, že bych si měl nechat na později (měl jsem), tak jsem normálně seděl a vychutnával a tlačil a vychutnával a tlačil, až jsem to celé doslova sežral. No nic, mám ještě nějaký ptačí zob, ovoce, můj oblíbený chlebík, tak do zítřka nějak vydržím.
Tak co, kolik je hodin? Kdy tu byli s jídlem? Před hodinou? Před dvěma? Ne, už neslyším vzdálený hluk, už je asi večer, možná i noc. No nic, zbouchám i ty chleby, stejně už bude ráno. Mňamka jako vždycky. Ale pořád žádná změna. Už jsem totálně ztratil pojem o čase a asi jsem zase na minutu usnul. Vzbudil jsem se, jídlo zatím není aktualizované (ale nevadí, jablek a bar tyčinek dostatek). Cvičení nepomáhá, ležet se mi nechce, už mě to tam zase nebaví, chci už vypadnout - ale teď je blbost odejít. Zkouším si tedy navodit stejnou pohodu jako předešlý den v křesle. Jde to zapnout v hlavě, sem tam krátké “filmy”, které si přepínám, ale nic mě nezaujalo. Hvězdy, práce, zábava (sakra, pořád žádný porno kanál nejde zapnout), nic. No a pak došlo k lehké poruše a kanály se začaly přepínat samy.
Nejdřív to byla sranda, jenže pokud je to tak, že jste opravdu v jiné realitě, do toho víte, že jste zavření v kobce (opravdu? Není ta kobka jen naopak sen?), do toho chvilkami usínám a ve snu jsem v jiné realitě a do toho přichází samovolně další a vracím se do původních, tak po chvilce jsem v tom začal mít totální chaos. Která realita je ta správná?! Jasně, kobka, ale fakt? Co je sen? Co je vyvolaná realita? Jako Matrix hadra, tam měli jen 2, já jich měl 5 a neustále se měnily. Nejdřív mě to bavilo, trošku vzrůša, ale po chvilce a pár rotacích jsem se začínal fakt ztrácet.
Co když se probudím, a nebudu mít tu svou přepnutou? Co když z kobky se probudím jinde? A co když je to jen mé subjektivní pozorování a halucinace, ale realita je úplně jiná? Co když jsem sice zavřený, ale není to pobyt ve tmě, ale jsem v bunkru v nějaké Apokalypse a mozek prostě vypnul skutečnost? Co když poslední 4 roky s Eli byly jen sen, nebo jiná realita a já se zbláznil v roce 2017? Co když…. No byl to zajímavý pocit, nebyl to strach, natož panický, spíše pocit totálního oprostění se od reality, od okolí a chvilkový pocit - mohu si vybrat realitu a budoucnost jakou chci. Je to jen můj mozek, ani to tělo, které teď nevidím, nemusí být skutečné. Další myšlenka - plné pochopení pro schizofreniky. Pokud je toto, co zažívají - tak se na ně nemůžeme dívat jako na blázny. Pro ně jsme blázni my. A kdo má pak pravdu? Co je realita? Čemu máme věřit - tomu, co vidíme? A je to skutečné? Nakonec jsem usnul. Ale byl to hodně silný zážitek, srovnatelný asi s pondělní krizí. A taky jeden z důvodů, proč se budu chtít vrátit.
Konečně, zazvonil zvonek, asi jsem usnul, probudil jsem se a s lehce nuceným úsměvem na rtech přivítal terapeuta. Výstup byl relativně rychlý - povinné nasazení tmavých brýlí, krátký pokec k posledním dnům, otevření dveří a nové nadechnutí. Neskutečný pocit. Je fakt, že i když jsem si záměrně vzal ty nejtmavší brýle, co jsem doma našel, prvotní setkání se světlem bylo jako facka.
Po chvilce pobytu venku (dveře už zůstaly otevřené), jsme se domluvili na dalším postupu - mám cca 40min na klidné sbalení a sejdeme se na snídani. Jsem zvaný, doufám, že bude zase ten suprchleba a máslo, to mi stačí - poslední várku jsem evidentně zbouchal už včera. Takže rychlé sbalení věcí, alespoň základní úprava toalety (to byl náročný Armageddon) a hurá na snídani. Mezitím jsem dostal zpět svou druhou ruku - tj. mobilní telefon, takže rychlé zapnutí, jestli se třeba Eli neozvala, že nepřijede - vše se zdá OK, kupodivu za to asi 10min zapnutí přišlo jen cca 6 SMS - asi dojdou později).
Nakonec terapeut přišel za mnou - porada skončila dřív, tak jsme se spolu rovnou vydali na snídani. Až při chůzi jsem si uvědomil, proč nesmím dalších 24h řídit - sice oči už si pomalu zvykaly na světlo, ale motáka jsem měl totálního (jak ze samotného pobytu tak i z nevyspání asi). Na snídani překvápko - žádná jáhlová či podobná kašička, ale výběr klasický - takže hemenex to řeší. Sice nebyl chlebík, zato vychutnání prvního bílého rohlíku - no pokud mě někdo pozoroval, asi si myslel, že na něčem fičím. Následoval ukončovací pokec - opět nejen o samotném pobytu, ale i byznysu, dopadu pobytu u ostatních atd.
Mimochodem potvrdil i slova mého praktického lékaře - takže už další odborník, který mi povoluje milenku, jsem zvědavý co na to Eli (P.S. Opět jsem o víkendu s daným nápadem na uspořádání výběrového řízení na “kamarádku” nepochodil, potřebuji další nařízení, ideálně písemně). Pohovor uběhl rychle, vyfasoval jsem certifikát (ten se bude v kanceláři vyjímat hned vedle certifikátu o seskoku ze 4km), slíbil poslat zpětnou vazbu a odkaz na e-shop s bubínkem a za dveřmi už nešlo přeslechnout malého Vikinga.
Ten nejdřív zůstal lehce zaražený, jak mě viděl - ale pak se rozeběhl a popusoval. Hezké, zase na měkko (jen jsem si teď uvědomil, že jsem tam nechal jeho kytičku. Škoda.) No a tím celý příběh i tento článek pomalu ale jistě končí. Následný pátek a víkend se nesl v rodinném duchu a navracel jsem se do reality (horko těžko si zvykám na spánek bez zatemnění, s tím budu muset něco udělat). A jasně, nedalo mi to a udělal jsem ve čtvrtek rychlý check, zda zase nejsem nepřítelem státu č. 1 (což se naštěstí nepotvrdilo, asi jsem si to vybral už v zimě). Na druhou stranu je to další věc, kterou jsem si splnil a rozhodně nelituji, spíše naopak. Po zdravém dlouhodobém uvážení jsem se rozhodl jít za 3 roky znovu, tentokrát bych zkusil i delší dobu.
A co tedy říct na závěr? Snad jen můj oblíbený jasný formát sdělování informací, tedy bodově pár tipů ode mě:
P.S. Jak již zaznělo, rozhodl jsem se více věnovat sám sobě, rodince, koníčkům - a tudíž restartnu po 2 letech i stránky FlyingViking.photo - k čemuž slouží i tento článek ;-)
